Arino la Rose!"
"Nech mě bejt!"
"Nech mě bejt!"
"Co si to dovoluješ? Špinit náš rod krvezrácovskými..."
"Nech mě bejt ti říkám!"
"Ty budeš poslouchat!"
"Nech mě doprdele bejt!"
"Crucio!"
Hodněkrát v životě na mě můj otec vystřelil kletby. Kletby, které bolely, kletby, kterých se lidé děsily. Ale okusení zakázané kletby se mi tentokrát dostalo poprvé. Nic jiného jsem nevnímala než nekonečnou neustupující bolest, která ovládla mé tělo, i mou mysl.
Červený paprsek vycházející z hůlky mého otce do mne plnou silou šil již několik sekund, ale i to stačilo.
Po dokonale aristokraticky vyzdobené místnosti se roznášel můj řev a sten plný bolesti.
"Prosím...," vřeštěla jsem jak ten nejposlednější skřítek mudly.
Bolest ustala, přestože jsem cítila svírající pocit v hrudi, jako by uvnitř mého těla bylo tisíce otevřených ran, které krvácely.
Člověk, který si říkal můj rodič, se nade mnou sehnul se vztekem v očích. "Ty budeš poslouchat, je ti to jasné?"
"Ano," odvětila jsem. Ne zlomeně, přestože to pro něj tak nejspíš vypadalo.
Hlasité kroky odeznívaly v dál, když se otec rozhodl, že jsem byla již poučena dost.
"Popy!" zašeptala jsem do vzduchu, když se u mě okamžik na to objevila domácí skřítka. "Připrav všechny mé věci a sbal je do kufru. Nenápadně, tiše a nech je u mě v pokoji. A zmenši je, jasné?" sykla jsem jedním dechem tiše, protože na víc jsem neměla energii.
"Paní se chystá odjet?"
"Ano."
"A kdy se paní vrátí, aby Popy věděla, kdy připravit pokoj," pokračovala skřítka mile.
"Za hodně dlouho," špitla jsem.
Tiché prasknutí znamenalo, že skřítka se přemístila do mého pokoje, aby mohla splnit můj příkaz.
S otcem jsem často vedla souboje, proto jsem už měla trochu cviku ve vytrvalosti. Sebrala jsem se ze země, na které jsem ležela od doby, kdy mě takto otec opustil.
Přemístila jsem se o patro nahoru do svého pokoje. Ano, sedmnáct mi ještě nebylo, přesto, když jste v Kruvalu a platíte řediteli ze soukromé hodiny, lecos se naučíte dopředu.
Lehla jsem si na postel a ignorovala skřítku, která se co nejtiššeji snažila naskládat těch pár mých věcí do kufru.
Musela jsem odejít, jelikož v tento čas se rozděloval můj život na dvě části. Buďto zůstat a provdat se za peníze a slávu, přičemž se přidat ke smrtijedům, nebo odejít a nikdy se nevrátit. Jenže odejít od naší rodiny neznamenalo projít se jen tak druhý den po Příčné ulici. Odejít znamenalo zmizet ze světa. Skrýt identitu. Změnit školu, změnit kamarády, image...
Do Krásnohůlek by mě nikdo nedostal, což znamenalo, že pokud nechci jít do Everlignonu, což byla škola pro motáky, měla bych jít do Bradavic.Peníze jsem na jeden studijní rok měla... ale loučit se s kamarády bude horší.
Trochu namáhavě jsem se zvedla, přestože palčivá bolest ustupovala a nahla jsem se pro pergamen a brk.
"Drahý Brede.
To, o čem jsme mluvili dlouhou dobu, nenávratně muselo přijít.
Navždy mi zůstaneš v paměti. Budu na tebe myslet, kamkoliv se mé oči upřou. Nikdy nezapomenu.
Navždy
tvá
Arina.
P.s. - Nech si Eliho u sebe, prosím. Nemůžu dopustit, aby byl nadále se mnou. Děkuju - Sbohem a přece jen ahoj..."
"Eli," zavolala jsem na sovu, která se na mne dívala vyčítavým pohledem, že si ji nevšímám. Přiletěla mi na ruku, která mi ihned ještě více ztěžkla."Ten dopis dones Bredovi, ano?"
Můj soví přítel zahoukal na znamení souhlasu a měl se ke zvedání z mé ruky.
"A Eli... už u něj zůstaň."
O chvíli později jsem ucítila štípnutí, jak mě sova klovla. Přesto to nebylo nic v porovnání s tím, co jsem zažila před chvílí, a tak mi to doopravdy moc bolestivé nepřišlo.
"Neboj, uvidíme se." pokračovala jsem.
Naposledy se na mě podívala pohledem typu "to bych ti radila" a poté vzlétla. Neměla jsem sílu se dívat, jak letí oknem pryč do dáli. Jediný přítel, kterého jsem zde měla, mě opouštěl.
Bred... můj nejlepší kamarád již šest let, co studuji v Kruvalu. Věděla jsem, že mě bude hledat. Pro tento případ jsem se pro jistotu nikdy nezmínila o tom, kam chci jít, spíš jsem naznačovala, že už nebudu studovat.
Podívala jsem se na jeden malý kufr, který se mi vešel do kapsy poté, co ho Popy zmenšila do nejmenší možné velikosti.
V kapse také skončil. Hůlku jsem si dala dodžín zezadu a zakryla jsem ji tričkem. Náhradní, malou hůlku, jsem si dala do boty. Když mě někdo odzbrojil, nebo chtěl, šiklo se to. Přemístila jsem se do Londýna, přesněji do Příčné ulice. Zalezla jsem do postranní uličky kam nikdo nechodil a vytáhla hůlku. "Prevaro vera!" namířila jsem hůlkou na sebe. Vystřelil z ní nabělavělý záblesk. Džíny se prodloužily, tričko roztáhlo do chlapských rysů a v mé ruce se objevila kšiltovka. Vlasy jsem si schovala do culíku a všechny své vlasy, až na velmi malé prameny, jsem pod čepisi schovala. Musela jsem přiznat, že jsem vypadal jak normální 16Letý kluk. Strašná představa. Byl to šílený nápad vydávat se za kluka, ale moc jiných variant (v kterých nebyla má smrt) se nevyskytovalo.
Zhluboka jsem se nadechla a opět se přemístila. Ale tentokrát do Bradavic Takhle složitě jsem to udělat musela, jinak by mě mohli najít.
Hrad byl zahalen do ticha, což jsem očekávala, protože bylo něco kolem třetí hodiny ranní.
Šla jsem přes pozemky pěšky. Stejně jsem potřebovala čas, abych si vymyslela pár výmluv. Byla jsem v nich opravdu dobrá, přesto jsem nemohla dělat chyby. Ne dnes.
Hlasitě jsem zabouchala na velké vstupní dveře, které nejspíš čekaly na povel zevnitř. Šouravé kroky v tomto tichu byly slyšet. Tipovala jsem to na Filche. O Bradavicích jsem hodně četla, protože otec chtěl, abych věděla vše o všem. Jako čistokrevná dívka bych se měla bavit o všem, až na to, co se pro mne nehodí. Což znamená famfrpál, politika a podobné věci, o kterých já se bavila velmi ráda.
"Á, študentík!" zahuhlala ta nejdopornější postava (dobře, dobře... možná jsem potkala už víc podobných divizen), jakou jsem kdy viděla.
"Pardon, já zde nestuduji, pouze o toto privilegium chci zažádat," odkašlala jsem si. Proboha... jazyk mého rodu mi byl na obtíž. Vždy ve škole jsem mluvila jinak a doma taktéž. Byl to blbej zvyk, ale věděla jsem kdy a na koho ho použít, což byla výhoda.
"A jak ti mám věřit?"
"Co mě prostě a jednoduše zavést k řediteli?" usmála jsem se na něj.
Zuřivě si odfrkl, jelikož nikoho nechytl na hruškách (jabkách? Třešních? Ne... švestky. To je to slovo... na švestkách)
"Čtvrté patro. Nemůžete to minout. Je tam kamenný chrlič. Heslo je chrupavka."
"Díky," usmála jsem se.Ignorovala jsem to, jak se na mne dívá, když jsem si vzpomněla, že stále mluvím dívčím hlasem. A do háje... na to si budu muset zvykat..
Ty schody byly hýbací, což mi ten blbeček zapomněl sdělit, takže když jsem se vyhrabala do čtvrtého patra, bylo pomálu pět hodin.
"Chrupavka," vyštěkla jsem na chrlič, který odkryl schody. Skvělý. Já ty schody nenávidím. Přesto jsem je (s mírnými potížemi a unavená) vyšla a než jsem otevřela ebenové dveře - očividně vedoucí do pracovny Brumbála - uzavřela jsem svou mysl, nabrala klučičí nádech a ležérním krokem vstoupila dovnitř.
Pohled, jež se mi naskytl, byl pohled na muže oděného ve fialové barvě županu. Prsty měl propletené mezi sebou a seděl za stolem, na němž bylo hodně věciček, které by stály za to prozkoumat.
"Odpusťte, pane profesore. Neruším vás?"
"Ale jistěžene, slečno la Rose. Pojďte dál."
Při jeho oslovení jsem se zadrhla a o krok ucouvla.Podezřívavě jsem se rozhlédla, kde jsou moji rodiče a prsty se přiblížila k hůlce.
"Nebojte se, slečno. Vaši rodiče ale již obvolali všechny školy na této planetě. Já chápu vaše důvody a musím říct, že vydávat se za chlapce je dobrý nápad, avšak riskantní. Dozví se to jeden špatný člověk a potom je otázka času, kdy se to roznese až k uším, které zrovna nepotřebujete."
Zavřela jsem za sebou dveře a opět k němu přistoupila.
"Je říjen a já mám narozeniny v lednu. Stačí mi, když do ledna budu v přestrojení. I kdyby potom došlo k odhalení, rodiče by nic nezmohli, protože budu plnoletá."
"Tři měsíce jsou dlouhá doba, slečno," odkašlal si Brumbál.
"Profesore, vy sám víte nejlépe, jaké to je, když někdo o něco usiluje a víte, že lidé, kteří chtějí, dosáhnou toho, čeho chtějí. Takže i já dosáhnu toho, že dostuduji sedmý ročník."
"V tom případě ale z jiného úhlu pohledu i váš otec může dosáhnout toho, aby vás našel," pousmál se.
"Přijmete mě tedy?" vrátila jsem se radši zpět k původnímu tématu.
"Roční výuka stojí 1 000 galeonů, pokud nechcete přispět ze školních fondů, které..."
Hodila jsem mu měšec na stůl "1000 galeonů přesně," ušklíbla jsem se.
Brumbál se pousmál. Posunul ke mě papír, který tam byl už od začátku našeho rozhovoru. "V tom případě podepiště smlouvu o ročním studiu. Předpokládám, že papíry s vaším zfalšovaným jménem z NKÚ máte sebou."
Přikývla jsem. Ukázala mu NKÚ, přičemž se usmál. Samé V a N, kromě jasnovidectví, kde bylo M.
"Předpokládám, že známky jste ponechala stejné."
"Ne," oponovala jsem. "Z jasnovidectví jsem měla V, ale kdybych u komise nelhala, tak bych měla H. A upřímně... vím, že někdy se tak dobré výsledky kontrolují, tak mi jedno M neublíží..."
"A jméno?" Otázal se. Odpověď ani nepotřeboval, protože se podíval do papíru s NKÚ, kde bylo jméno Jerry Portman.
"Tak tedy pane Portmane, vítejte na této škole," usmál se Brumbál, když jsem podepsala pergamen o ročním studiu. "A kolej?" otázala jsem se, ale to už mi na hlavu dával podivný prastarý klobouk, který vykřikl "Nebelvír." hned, jak mi dosedl na hlavu.
"Myslím, že tímhle jsou všechny otázky vyřčeny. Doufám, že víte, co děláte, slečno..." nakousl Brumbál, ale nebyla v tom nedůvěra. Spíš bych přísahala, že se těší aspoň na nějaké vzrušení v tomto roce.
"A mimochodem... budete bydlet s chlapci ze sedmého ročníku. Panem Blackem, Potterem, Petigrewem a panem Lupinem."
Black? To jméno...
"Já myslela, že rod Blackových chodí jenom do Zmijozelu..."
"Řekněme, že s panem Blackem máte hodně společného," odvětil Brumbál s úsměvem.
Úsměv jsem mu neopětovala a zvedla jsem se s mírným pokývnutím hlavy.
"Děkuju vám, pane profesore. A smím se vs zeptat, kudy se dostanu do Nebelvírské věže?"
Zaklepání na dveře přerušilo jeho odpověď.
Dovnitř nejdřív vstoupil Filch a hned za ním Čtyři kluci. Hlavně nad jedním jsem musela písknout obdivem, protože byl fakt kus.
"Tito čtyři se poflakovali po chodbách a dokonce..." začal ten exot, ale Brumbál ho přerušil pozvednutím ruky. "Pánové jsou zde na mé přání, aby odvedli nového studenta na kolej."
Slova vyvolala údiv nejen u Filche, ale i u těch čtyř, kteří se však hned po tomto prohlášení zatvářili jako andílci.
Školník se nejspíše neměl ke slovu a tak s odfrknutím odešel (spíš odkulhal.)
"Děkujeme, pane," usmál se ihned jeden a ostatní se k němu připojili.
"Ale můj úkol platí. Doveďte prosím pana Portmana na Nebelvírskou kolej, je zde nový." pokynul Brumbál bez otázek, co dělali v Bradavických chodbách tak časně ráno. To by se v Kruvalu nestalo. Tam by měli minimálně podmínku.
"Ovšemže," řekl ten nejhezčí s úsměvem, že by mu polovina školy padla k nohám a všech nás pět se mělo k odchodu.
Podívala jsem se na svého nového ředitele, který už se o mě ovšem přestal zajímat a tak jsem následovala své spolužáky.
"Já jsem Remus Lupin," usmál se kluk, který byl po mé levici. Vypadal, jako by držel hladovku, ale jeho rysy byly strhané.
"Jerry," odvětila jsem mužským hlasem
"Tadyto je Petr, ale slova se od něj nedočkáš, ale já jsem James," vložil se do toho další, s rozcuchanými vlasy.
"A já jsem Sirius," dořekl ten nejhezčí.
Sirius?
"Sirius Black?" zeptala jsem se se zájmem. Trochu překvapeně přikývl.
"Jak to víš?"
Říct, že jsem z čistokrevného rodu a tudíž ho musím znát? Blbost.
"Ále," mávla jsem rukou, jakože nic zajímavého. "Brumbál mě dal k vám na pokoj a řekl mi předtím vaše jména."
"Aha," přikývl Sirius, ale trochu nepřátelsky, jakoby tušil, že jsem lhala.
Šli jsme chvílema potichu, ale občas jsem prohodila pár slov s Remusem, který měl pár koníčků, stejných jako já.
"Reme, jsi ok?" zeptal se ho po chvíli Jimi.
"Jo, v pohodě," odvětil Remus s mírným zaváháním. Nechápala jsem to. Vždyt vypadal dobře.
"Co teda večer podniknem?" ozval se Petr s prvními slovy, které jsem od něho slyšela.
"To teď probírat nebudeme," vyštěkl James a s úkosem se na mě podíval.
Pokrčila jsem rameny. Měli svá tajemství stejně jako každá parta a já jsem neměla právo zasahovat po pár minutách, co je znám.
"Tak jsme tady," oznámil mi James a podíval se na Buclatou dámu. "Medový ležák."
Buclatá dáma se předklonila a otevřela vchod do Nebelvírské místnosti.
Místnost byla stále prázdná, ale nebylo divu. Komu by se chtělo vstávat do všedního dne, že?
"Díky za ukázku Bradavic," prolomila jsem trapné ticho, jelikož bylo nasnadě, že tady jejich úkol končí a už bych od nich mohla vypadnout.
Sirius ukázal rukou na točité schody. "Jdi vlevo a tam najdeš pár dveří. Jedny budou s nápisem sedmého ročníku."
Přikývla jsem a šla. Řídila jsem se dle jeho instrukcí a vešla jsem do docela prostorného pokoje s pěti postelemi. Přišla jsem k té poslední, která vypadala jako jediná ustlaně a bez věcí. Svůj kufrjsem si zvětšila. Dívčí věci jsem nechala na dně kufru a vytáhla si jen školní potřeby. Trvalo mi to tak hodinu a věděla jsem, že je asi tak čas jít na snídani a poté na výuku.
Sešla jsem tedy dolů, kde už poberti nebyli a tak jsem musela nejspíše překonat tuto triviálnost, jako je dostat se do Velké síně, sama.
"Ahoj, ty jsi tu nový?" ozvalo se mi za zády.
Otočila jsem se na jednu zelenookou dívku, která se o mě jevila se zájmem.
"Jo. Jsem Jerry," podotkla jsem bez podtónu.
"Těší mě. Lily Evansová. Jsem zdejší primuska, takže jestli nechceš provést po hradě..."
"No, jestli bys mě dokázala dovést do Velké síně, byla bych... totiž, byl bych ti moc vděčnej," usmála jsem se.
"Bez problémů." Lily se vydala pryč z místnosti, tak jsem ji následovala.
"Odkud jsi přestoupil?"
"Z Kruvalu."
"O té škole jsem četla. Dávají tam prý docela důraz na černou magii." řekla trošku negativně.
"No... jak u koho. Já moc na černou magii nejsem," opáčila jsem.
Podívala se mi zpříma do očí.
Musela jsem se posumát. Ona snad čekala, jestli uvidí, že lžu. Nitrobranu jsem ovládala docela obratně. Ale právě proto jsem chtěla do Nebelvíru. Ve Zmijozelu by mě slepě nevěřili a to jsrem zrovna nepotřebovala.
Když Lily na mém obličeji nepoznala ani známku viny či lhaní, usmála se na mě, skoro koketně.
Ani jsem si nevšimla, že jsme již dorazili do Velké síně, jejíž název se k ní doopravdy hodil.
Čtyři kolejní stoly a jeden učitelský. Byla větší než pár domů, kde bydleli mudlové.
"Chceš se se mnou nasnídat?" zeptala se mě bez okolků. Viděla jsem Jamese, který se na mě zatvářil jako vrah, když jsme kolem něj procházely. "No, já radši půjdu ke klukům. Jsou se mnou v pokoji a rád bych je aspoň poznal," řekla jsem výmluvně s lítostivým tónem. "Třeba jindy," dodala jsem.
"Tak jo. Třeba jindy."
Sedla jsem si s povzdechem ke klukům.
"Tak ty už znáš Evansovou?" otázal se mě James zuřivě.
Tak odtud vítr vane...
"Neboj, do zelí ti nepolezu," usmála jsem se.
James zamrkal. "Jak to víš?"
"Že by instinkt?" vložil se do toho Sirius.
Vypadalo to ale, že se Jamesovi zvedla nálada.
"Héééj, Evansová," zakřičel tak, že ho slyšela celá síň.
"Ne Pottere!"
"Aspoň jedno rande," zvolal.
Lily nabrala červené barvy jak rajče, nejspíš studem či vztekem. "To radši půjdu s Protivou."
Moc dobře ho teda neodpálkovala, ale dál už jsem se tomu nevěnovala a vzala jsem si toast.
"Tváříš se jak kakabus," sdělil mi po chvíli Petr.
"Ono to umí mluvit?" kontrovala jsem ihned.
"Ale má pravdu," přidal se k němu Remus.
Když někoho jeden den zasáhne kletba cruciatus, změní školu, kamarády a zahodí svůj život... mám se tvářit jak Merlin?
"Já se tak někdy tvářím, Reme," sdělila jsem mu bez obhajoby.
Přitom jsem si všimla, že má Remus hluboké rány na rameni, ale dobře skryté.
Co je vlastně dneska? "Hele Reme, dnes se něco slaví?" zeptala jsem se ho dneska.
"Ne, proč?" zeptal se ihned.
Tak co to Petr o dnešku plácal? Nebyl svátek... jedině úplněk, ale co by...
"Ne, nic." opáčila jsem.
"Ahoj Remusi," ozval se za mnou známý hlas. Lily, ignorujíc Jamese, který na ni dělal ksichty.
"Ahoj Lil."
"Pozdravuj ode mě dyžtak mámu, ano?" usmála se a byla tatam.
Tázavě jsem se na dotyčného podívala.
"Remus jezdí někdy za mámou, je nemocná." zachránil debatu Sirius a Remus se radši vrátil ke snídani.
"Takže ty za ní dneska jedeš?"
"Jo, jede. Seš nějakej zvědavej," zakabonil se Sirius.
"Promiň za otázku," odsekla jsem, ale věděla jsem, co jsem potřebovala. Dosnídala jsem a poté se zvedla s klukama na první hodinu. Sirius měl volno a James šel na péči o kouzelné tvory. Remus měl jasnovidectví,tak jsem se tam taktéž vydala. "Hele, Reme... ty jezdíš za mámou často?"
"Proč? No.. někdy..."
"Asi tak.. jednou za měsíc?"
Lupin se zatvářil vyděšeně.
"Proč se ptáš?"
"No... můj kamarád je vlkodlak. Měl podobné jizvy jako ty... a dneska je úplněk a..."
"No a?"
"A... nic." dořekla jsem, ale zatvářila jsem se spokojeně.
Věděla jsem, že pokud Rem vlkodlak není, nebude to rozebírat. Pokud ano, bude mít strach, aby se o tom nikdo nedozvěděl a tak mě bude přesvědčovat. Ať to nikomu neřeknu, nebo že to není pravda.
"Shoda náhod," oznámil mi.
"Hm... takže příští úplněk tu budeš?"
"Já..."
"To není nic, za co by ses měl stydět. Jestli chceš společnost..."
"Díky, ale o to se postarají kluci."
Zastavila jsem krok.
Remus šel ale dál, aniž by se zastavil.
Kluci mu dělají společnost? Vlkodlak napadl vše, co se k němu přiblížilo, kromě zvířat.
Jak mu mohli dělat společnost?
Pokud ovšem nejsou zvěromágové. Ale to je blbost...
Proč by to byla blbost? ozvalo se mé druhé já.
Ty jsi přece taky zvěromág...
Ale měla jsem učitele.
Jsou chytří...
Dva čistokrevní a jeden velmi chytrý to zvládnout mohli. Přece jen James a Siirus měli kouzlení v krvi. Toho se dalo využít...
"Nech mě bejt ti říkám!"
"Ty budeš poslouchat!"
"Nech mě doprdele bejt!"
"Crucio!"
Hodněkrát v životě na mě můj otec vystřelil kletby. Kletby, které bolely, kletby, kterých se lidé děsily. Ale okusení zakázané kletby se mi tentokrát dostalo poprvé. Nic jiného jsem nevnímala než nekonečnou neustupující bolest, která ovládla mé tělo, i mou mysl.
Červený paprsek vycházející z hůlky mého otce do mne plnou silou šil již několik sekund, ale i to stačilo.
Po dokonale aristokraticky vyzdobené místnosti se roznášel můj řev a sten plný bolesti.
"Prosím...," vřeštěla jsem jak ten nejposlednější skřítek mudly.
Bolest ustala, přestože jsem cítila svírající pocit v hrudi, jako by uvnitř mého těla bylo tisíce otevřených ran, které krvácely.
Člověk, který si říkal můj rodič, se nade mnou sehnul se vztekem v očích. "Ty budeš poslouchat, je ti to jasné?"
"Ano," odvětila jsem. Ne zlomeně, přestože to pro něj tak nejspíš vypadalo.
Hlasité kroky odeznívaly v dál, když se otec rozhodl, že jsem byla již poučena dost.
"Popy!" zašeptala jsem do vzduchu, když se u mě okamžik na to objevila domácí skřítka. "Připrav všechny mé věci a sbal je do kufru. Nenápadně, tiše a nech je u mě v pokoji. A zmenši je, jasné?" sykla jsem jedním dechem tiše, protože na víc jsem neměla energii.
"Paní se chystá odjet?"
"Ano."
"A kdy se paní vrátí, aby Popy věděla, kdy připravit pokoj," pokračovala skřítka mile.
"Za hodně dlouho," špitla jsem.
Tiché prasknutí znamenalo, že skřítka se přemístila do mého pokoje, aby mohla splnit můj příkaz.
S otcem jsem často vedla souboje, proto jsem už měla trochu cviku ve vytrvalosti. Sebrala jsem se ze země, na které jsem ležela od doby, kdy mě takto otec opustil.
Přemístila jsem se o patro nahoru do svého pokoje. Ano, sedmnáct mi ještě nebylo, přesto, když jste v Kruvalu a platíte řediteli ze soukromé hodiny, lecos se naučíte dopředu.
Lehla jsem si na postel a ignorovala skřítku, která se co nejtiššeji snažila naskládat těch pár mých věcí do kufru.
Musela jsem odejít, jelikož v tento čas se rozděloval můj život na dvě části. Buďto zůstat a provdat se za peníze a slávu, přičemž se přidat ke smrtijedům, nebo odejít a nikdy se nevrátit. Jenže odejít od naší rodiny neznamenalo projít se jen tak druhý den po Příčné ulici. Odejít znamenalo zmizet ze světa. Skrýt identitu. Změnit školu, změnit kamarády, image...
Do Krásnohůlek by mě nikdo nedostal, což znamenalo, že pokud nechci jít do Everlignonu, což byla škola pro motáky, měla bych jít do Bradavic.Peníze jsem na jeden studijní rok měla... ale loučit se s kamarády bude horší.
Trochu namáhavě jsem se zvedla, přestože palčivá bolest ustupovala a nahla jsem se pro pergamen a brk.
"Drahý Brede.
To, o čem jsme mluvili dlouhou dobu, nenávratně muselo přijít.
Navždy mi zůstaneš v paměti. Budu na tebe myslet, kamkoliv se mé oči upřou. Nikdy nezapomenu.
Navždy
tvá
Arina.
P.s. - Nech si Eliho u sebe, prosím. Nemůžu dopustit, aby byl nadále se mnou. Děkuju - Sbohem a přece jen ahoj..."
"Eli," zavolala jsem na sovu, která se na mne dívala vyčítavým pohledem, že si ji nevšímám. Přiletěla mi na ruku, která mi ihned ještě více ztěžkla."Ten dopis dones Bredovi, ano?"
Můj soví přítel zahoukal na znamení souhlasu a měl se ke zvedání z mé ruky.
"A Eli... už u něj zůstaň."
O chvíli později jsem ucítila štípnutí, jak mě sova klovla. Přesto to nebylo nic v porovnání s tím, co jsem zažila před chvílí, a tak mi to doopravdy moc bolestivé nepřišlo.
"Neboj, uvidíme se." pokračovala jsem.
Naposledy se na mě podívala pohledem typu "to bych ti radila" a poté vzlétla. Neměla jsem sílu se dívat, jak letí oknem pryč do dáli. Jediný přítel, kterého jsem zde měla, mě opouštěl.
Bred... můj nejlepší kamarád již šest let, co studuji v Kruvalu. Věděla jsem, že mě bude hledat. Pro tento případ jsem se pro jistotu nikdy nezmínila o tom, kam chci jít, spíš jsem naznačovala, že už nebudu studovat.
Podívala jsem se na jeden malý kufr, který se mi vešel do kapsy poté, co ho Popy zmenšila do nejmenší možné velikosti.
V kapse také skončil. Hůlku jsem si dala dodžín zezadu a zakryla jsem ji tričkem. Náhradní, malou hůlku, jsem si dala do boty. Když mě někdo odzbrojil, nebo chtěl, šiklo se to. Přemístila jsem se do Londýna, přesněji do Příčné ulice. Zalezla jsem do postranní uličky kam nikdo nechodil a vytáhla hůlku. "Prevaro vera!" namířila jsem hůlkou na sebe. Vystřelil z ní nabělavělý záblesk. Džíny se prodloužily, tričko roztáhlo do chlapských rysů a v mé ruce se objevila kšiltovka. Vlasy jsem si schovala do culíku a všechny své vlasy, až na velmi malé prameny, jsem pod čepisi schovala. Musela jsem přiznat, že jsem vypadal jak normální 16Letý kluk. Strašná představa. Byl to šílený nápad vydávat se za kluka, ale moc jiných variant (v kterých nebyla má smrt) se nevyskytovalo.
Zhluboka jsem se nadechla a opět se přemístila. Ale tentokrát do Bradavic Takhle složitě jsem to udělat musela, jinak by mě mohli najít.
Hrad byl zahalen do ticha, což jsem očekávala, protože bylo něco kolem třetí hodiny ranní.
Šla jsem přes pozemky pěšky. Stejně jsem potřebovala čas, abych si vymyslela pár výmluv. Byla jsem v nich opravdu dobrá, přesto jsem nemohla dělat chyby. Ne dnes.
Hlasitě jsem zabouchala na velké vstupní dveře, které nejspíš čekaly na povel zevnitř. Šouravé kroky v tomto tichu byly slyšet. Tipovala jsem to na Filche. O Bradavicích jsem hodně četla, protože otec chtěl, abych věděla vše o všem. Jako čistokrevná dívka bych se měla bavit o všem, až na to, co se pro mne nehodí. Což znamená famfrpál, politika a podobné věci, o kterých já se bavila velmi ráda.
"Á, študentík!" zahuhlala ta nejdopornější postava (dobře, dobře... možná jsem potkala už víc podobných divizen), jakou jsem kdy viděla.
"Pardon, já zde nestuduji, pouze o toto privilegium chci zažádat," odkašlala jsem si. Proboha... jazyk mého rodu mi byl na obtíž. Vždy ve škole jsem mluvila jinak a doma taktéž. Byl to blbej zvyk, ale věděla jsem kdy a na koho ho použít, což byla výhoda.
"A jak ti mám věřit?"
"Co mě prostě a jednoduše zavést k řediteli?" usmála jsem se na něj.
Zuřivě si odfrkl, jelikož nikoho nechytl na hruškách (jabkách? Třešních? Ne... švestky. To je to slovo... na švestkách)
"Čtvrté patro. Nemůžete to minout. Je tam kamenný chrlič. Heslo je chrupavka."
"Díky," usmála jsem se.Ignorovala jsem to, jak se na mne dívá, když jsem si vzpomněla, že stále mluvím dívčím hlasem. A do háje... na to si budu muset zvykat..
Ty schody byly hýbací, což mi ten blbeček zapomněl sdělit, takže když jsem se vyhrabala do čtvrtého patra, bylo pomálu pět hodin.
"Chrupavka," vyštěkla jsem na chrlič, který odkryl schody. Skvělý. Já ty schody nenávidím. Přesto jsem je (s mírnými potížemi a unavená) vyšla a než jsem otevřela ebenové dveře - očividně vedoucí do pracovny Brumbála - uzavřela jsem svou mysl, nabrala klučičí nádech a ležérním krokem vstoupila dovnitř.
Pohled, jež se mi naskytl, byl pohled na muže oděného ve fialové barvě županu. Prsty měl propletené mezi sebou a seděl za stolem, na němž bylo hodně věciček, které by stály za to prozkoumat.
"Odpusťte, pane profesore. Neruším vás?"
"Ale jistěžene, slečno la Rose. Pojďte dál."
Při jeho oslovení jsem se zadrhla a o krok ucouvla.Podezřívavě jsem se rozhlédla, kde jsou moji rodiče a prsty se přiblížila k hůlce.
"Nebojte se, slečno. Vaši rodiče ale již obvolali všechny školy na této planetě. Já chápu vaše důvody a musím říct, že vydávat se za chlapce je dobrý nápad, avšak riskantní. Dozví se to jeden špatný člověk a potom je otázka času, kdy se to roznese až k uším, které zrovna nepotřebujete."
Zavřela jsem za sebou dveře a opět k němu přistoupila.
"Je říjen a já mám narozeniny v lednu. Stačí mi, když do ledna budu v přestrojení. I kdyby potom došlo k odhalení, rodiče by nic nezmohli, protože budu plnoletá."
"Tři měsíce jsou dlouhá doba, slečno," odkašlal si Brumbál.
"Profesore, vy sám víte nejlépe, jaké to je, když někdo o něco usiluje a víte, že lidé, kteří chtějí, dosáhnou toho, čeho chtějí. Takže i já dosáhnu toho, že dostuduji sedmý ročník."
"V tom případě ale z jiného úhlu pohledu i váš otec může dosáhnout toho, aby vás našel," pousmál se.
"Přijmete mě tedy?" vrátila jsem se radši zpět k původnímu tématu.
"Roční výuka stojí 1 000 galeonů, pokud nechcete přispět ze školních fondů, které..."
Hodila jsem mu měšec na stůl "1000 galeonů přesně," ušklíbla jsem se.
Brumbál se pousmál. Posunul ke mě papír, který tam byl už od začátku našeho rozhovoru. "V tom případě podepiště smlouvu o ročním studiu. Předpokládám, že papíry s vaším zfalšovaným jménem z NKÚ máte sebou."
Přikývla jsem. Ukázala mu NKÚ, přičemž se usmál. Samé V a N, kromě jasnovidectví, kde bylo M.
"Předpokládám, že známky jste ponechala stejné."
"Ne," oponovala jsem. "Z jasnovidectví jsem měla V, ale kdybych u komise nelhala, tak bych měla H. A upřímně... vím, že někdy se tak dobré výsledky kontrolují, tak mi jedno M neublíží..."
"A jméno?" Otázal se. Odpověď ani nepotřeboval, protože se podíval do papíru s NKÚ, kde bylo jméno Jerry Portman.
"Tak tedy pane Portmane, vítejte na této škole," usmál se Brumbál, když jsem podepsala pergamen o ročním studiu. "A kolej?" otázala jsem se, ale to už mi na hlavu dával podivný prastarý klobouk, který vykřikl "Nebelvír." hned, jak mi dosedl na hlavu.
"Myslím, že tímhle jsou všechny otázky vyřčeny. Doufám, že víte, co děláte, slečno..." nakousl Brumbál, ale nebyla v tom nedůvěra. Spíš bych přísahala, že se těší aspoň na nějaké vzrušení v tomto roce.
"A mimochodem... budete bydlet s chlapci ze sedmého ročníku. Panem Blackem, Potterem, Petigrewem a panem Lupinem."
Black? To jméno...
"Já myslela, že rod Blackových chodí jenom do Zmijozelu..."
"Řekněme, že s panem Blackem máte hodně společného," odvětil Brumbál s úsměvem.
Úsměv jsem mu neopětovala a zvedla jsem se s mírným pokývnutím hlavy.
"Děkuju vám, pane profesore. A smím se vs zeptat, kudy se dostanu do Nebelvírské věže?"
Zaklepání na dveře přerušilo jeho odpověď.
Dovnitř nejdřív vstoupil Filch a hned za ním Čtyři kluci. Hlavně nad jedním jsem musela písknout obdivem, protože byl fakt kus.
"Tito čtyři se poflakovali po chodbách a dokonce..." začal ten exot, ale Brumbál ho přerušil pozvednutím ruky. "Pánové jsou zde na mé přání, aby odvedli nového studenta na kolej."
Slova vyvolala údiv nejen u Filche, ale i u těch čtyř, kteří se však hned po tomto prohlášení zatvářili jako andílci.
Školník se nejspíše neměl ke slovu a tak s odfrknutím odešel (spíš odkulhal.)
"Děkujeme, pane," usmál se ihned jeden a ostatní se k němu připojili.
"Ale můj úkol platí. Doveďte prosím pana Portmana na Nebelvírskou kolej, je zde nový." pokynul Brumbál bez otázek, co dělali v Bradavických chodbách tak časně ráno. To by se v Kruvalu nestalo. Tam by měli minimálně podmínku.
"Ovšemže," řekl ten nejhezčí s úsměvem, že by mu polovina školy padla k nohám a všech nás pět se mělo k odchodu.
Podívala jsem se na svého nového ředitele, který už se o mě ovšem přestal zajímat a tak jsem následovala své spolužáky.
"Já jsem Remus Lupin," usmál se kluk, který byl po mé levici. Vypadal, jako by držel hladovku, ale jeho rysy byly strhané.
"Jerry," odvětila jsem mužským hlasem
"Tadyto je Petr, ale slova se od něj nedočkáš, ale já jsem James," vložil se do toho další, s rozcuchanými vlasy.
"A já jsem Sirius," dořekl ten nejhezčí.
Sirius?
"Sirius Black?" zeptala jsem se se zájmem. Trochu překvapeně přikývl.
"Jak to víš?"
Říct, že jsem z čistokrevného rodu a tudíž ho musím znát? Blbost.
"Ále," mávla jsem rukou, jakože nic zajímavého. "Brumbál mě dal k vám na pokoj a řekl mi předtím vaše jména."
"Aha," přikývl Sirius, ale trochu nepřátelsky, jakoby tušil, že jsem lhala.
Šli jsme chvílema potichu, ale občas jsem prohodila pár slov s Remusem, který měl pár koníčků, stejných jako já.
"Reme, jsi ok?" zeptal se ho po chvíli Jimi.
"Jo, v pohodě," odvětil Remus s mírným zaváháním. Nechápala jsem to. Vždyt vypadal dobře.
"Co teda večer podniknem?" ozval se Petr s prvními slovy, které jsem od něho slyšela.
"To teď probírat nebudeme," vyštěkl James a s úkosem se na mě podíval.
Pokrčila jsem rameny. Měli svá tajemství stejně jako každá parta a já jsem neměla právo zasahovat po pár minutách, co je znám.
"Tak jsme tady," oznámil mi James a podíval se na Buclatou dámu. "Medový ležák."
Buclatá dáma se předklonila a otevřela vchod do Nebelvírské místnosti.
Místnost byla stále prázdná, ale nebylo divu. Komu by se chtělo vstávat do všedního dne, že?
"Díky za ukázku Bradavic," prolomila jsem trapné ticho, jelikož bylo nasnadě, že tady jejich úkol končí a už bych od nich mohla vypadnout.
Sirius ukázal rukou na točité schody. "Jdi vlevo a tam najdeš pár dveří. Jedny budou s nápisem sedmého ročníku."
Přikývla jsem a šla. Řídila jsem se dle jeho instrukcí a vešla jsem do docela prostorného pokoje s pěti postelemi. Přišla jsem k té poslední, která vypadala jako jediná ustlaně a bez věcí. Svůj kufrjsem si zvětšila. Dívčí věci jsem nechala na dně kufru a vytáhla si jen školní potřeby. Trvalo mi to tak hodinu a věděla jsem, že je asi tak čas jít na snídani a poté na výuku.
Sešla jsem tedy dolů, kde už poberti nebyli a tak jsem musela nejspíše překonat tuto triviálnost, jako je dostat se do Velké síně, sama.
"Ahoj, ty jsi tu nový?" ozvalo se mi za zády.
Otočila jsem se na jednu zelenookou dívku, která se o mě jevila se zájmem.
"Jo. Jsem Jerry," podotkla jsem bez podtónu.
"Těší mě. Lily Evansová. Jsem zdejší primuska, takže jestli nechceš provést po hradě..."
"No, jestli bys mě dokázala dovést do Velké síně, byla bych... totiž, byl bych ti moc vděčnej," usmála jsem se.
"Bez problémů." Lily se vydala pryč z místnosti, tak jsem ji následovala.
"Odkud jsi přestoupil?"
"Z Kruvalu."
"O té škole jsem četla. Dávají tam prý docela důraz na černou magii." řekla trošku negativně.
"No... jak u koho. Já moc na černou magii nejsem," opáčila jsem.
Podívala se mi zpříma do očí.
Musela jsem se posumát. Ona snad čekala, jestli uvidí, že lžu. Nitrobranu jsem ovládala docela obratně. Ale právě proto jsem chtěla do Nebelvíru. Ve Zmijozelu by mě slepě nevěřili a to jsrem zrovna nepotřebovala.
Když Lily na mém obličeji nepoznala ani známku viny či lhaní, usmála se na mě, skoro koketně.
Ani jsem si nevšimla, že jsme již dorazili do Velké síně, jejíž název se k ní doopravdy hodil.
Čtyři kolejní stoly a jeden učitelský. Byla větší než pár domů, kde bydleli mudlové.
"Chceš se se mnou nasnídat?" zeptala se mě bez okolků. Viděla jsem Jamese, který se na mě zatvářil jako vrah, když jsme kolem něj procházely. "No, já radši půjdu ke klukům. Jsou se mnou v pokoji a rád bych je aspoň poznal," řekla jsem výmluvně s lítostivým tónem. "Třeba jindy," dodala jsem.
"Tak jo. Třeba jindy."
Sedla jsem si s povzdechem ke klukům.
"Tak ty už znáš Evansovou?" otázal se mě James zuřivě.
Tak odtud vítr vane...
"Neboj, do zelí ti nepolezu," usmála jsem se.
James zamrkal. "Jak to víš?"
"Že by instinkt?" vložil se do toho Sirius.
Vypadalo to ale, že se Jamesovi zvedla nálada.
"Héééj, Evansová," zakřičel tak, že ho slyšela celá síň.
"Ne Pottere!"
"Aspoň jedno rande," zvolal.
Lily nabrala červené barvy jak rajče, nejspíš studem či vztekem. "To radši půjdu s Protivou."
Moc dobře ho teda neodpálkovala, ale dál už jsem se tomu nevěnovala a vzala jsem si toast.
"Tváříš se jak kakabus," sdělil mi po chvíli Petr.
"Ono to umí mluvit?" kontrovala jsem ihned.
"Ale má pravdu," přidal se k němu Remus.
Když někoho jeden den zasáhne kletba cruciatus, změní školu, kamarády a zahodí svůj život... mám se tvářit jak Merlin?
"Já se tak někdy tvářím, Reme," sdělila jsem mu bez obhajoby.
Přitom jsem si všimla, že má Remus hluboké rány na rameni, ale dobře skryté.
Co je vlastně dneska? "Hele Reme, dnes se něco slaví?" zeptala jsem se ho dneska.
"Ne, proč?" zeptal se ihned.
Tak co to Petr o dnešku plácal? Nebyl svátek... jedině úplněk, ale co by...
"Ne, nic." opáčila jsem.
"Ahoj Remusi," ozval se za mnou známý hlas. Lily, ignorujíc Jamese, který na ni dělal ksichty.
"Ahoj Lil."
"Pozdravuj ode mě dyžtak mámu, ano?" usmála se a byla tatam.
Tázavě jsem se na dotyčného podívala.
"Remus jezdí někdy za mámou, je nemocná." zachránil debatu Sirius a Remus se radši vrátil ke snídani.
"Takže ty za ní dneska jedeš?"
"Jo, jede. Seš nějakej zvědavej," zakabonil se Sirius.
"Promiň za otázku," odsekla jsem, ale věděla jsem, co jsem potřebovala. Dosnídala jsem a poté se zvedla s klukama na první hodinu. Sirius měl volno a James šel na péči o kouzelné tvory. Remus měl jasnovidectví,tak jsem se tam taktéž vydala. "Hele, Reme... ty jezdíš za mámou často?"
"Proč? No.. někdy..."
"Asi tak.. jednou za měsíc?"
Lupin se zatvářil vyděšeně.
"Proč se ptáš?"
"No... můj kamarád je vlkodlak. Měl podobné jizvy jako ty... a dneska je úplněk a..."
"No a?"
"A... nic." dořekla jsem, ale zatvářila jsem se spokojeně.
Věděla jsem, že pokud Rem vlkodlak není, nebude to rozebírat. Pokud ano, bude mít strach, aby se o tom nikdo nedozvěděl a tak mě bude přesvědčovat. Ať to nikomu neřeknu, nebo že to není pravda.
"Shoda náhod," oznámil mi.
"Hm... takže příští úplněk tu budeš?"
"Já..."
"To není nic, za co by ses měl stydět. Jestli chceš společnost..."
"Díky, ale o to se postarají kluci."
Zastavila jsem krok.
Remus šel ale dál, aniž by se zastavil.
Kluci mu dělají společnost? Vlkodlak napadl vše, co se k němu přiblížilo, kromě zvířat.
Jak mu mohli dělat společnost?
Pokud ovšem nejsou zvěromágové. Ale to je blbost...
Proč by to byla blbost? ozvalo se mé druhé já.
Ty jsi přece taky zvěromág...
Ale měla jsem učitele.
Jsou chytří...
Dva čistokrevní a jeden velmi chytrý to zvládnout mohli. Přece jen James a Siirus měli kouzlení v krvi. Toho se dalo využít...
geniální! až bude pokračování, ozvi se.